Bill pro Vanity Fair: "Groupie-sex se mi hnusí" #1

5. dubna 2008 v 9:34
(c) tokio-hotel-de.blog.cz
BILL KAULITZ, zpěvák Tokio Hotel o poškozených hlasivkách, drogové slávě a jeho vlastním pohřbu.
Dělat rozhovor s 18letým je tak smysluplné jako dojít kameny. U Billa Kaulitze je to jiné. Jestli první polibek nebo touha po slávě: Teenie hvězda usměvavého zpěváka, který mluví víc, než většina německých veteránů showbyznysu. VANITY FAIR potkalo Bill krátce před jeho operací a po zákroku ho kontaktovalo přes e-mail.
VANITY FAIR: Pane Kaulitzi, jak se cítíte po operaci Vašich hlasivek?
BILL KAULITZ: No ano, jak se tak cítí, když vám někdo pod narkózou tlačí pěkným kovovým strojem na hlasivky a potom s malým nožíkem stříhá kolem hlasivek. Ten pocit zná přece každý. Lidi, jsem rád, že mám tohle za sebou. Ale mám stále ještě strach o hlas a špatné svědomí kvůli zrušeným koncertům.
VF: Jak dlouho se budete léčit?
B.K.: Po operaci nesmím dvanáct dní mluvit. Potom musím podstoupit čtyřtýdenní rehabilitaci hlasu.
VF: Promluvme si o Vašich začátcích. Prý, že se kreativita rodí ze vzpomínek na traumata a ublížení. Jak to bylo u Vás?
B.K.: Velké trauma byl rozchod mých rodičů. Bylo mi sedm a nechápal jsem to. Velmi mě to ovlivnilo. Na našem prvním albu je song, který o tom pojednává. Jmenuje se "Gegen meinen Willen".
VF: Ví se, že Vás nevlastní otec Gordon Trümper je učitel kytary. Co dělá Váš skutečný otec?
B.K.: Je řidič kamionu a žije v Hannoveru.
VF: Když Vám bylo osm, odstěhovala se Vaše rodina do vesnice Loitsche se 700 obyvateli. Jak jste toto stěhování vnímal?
B.K.: Cítil jsem se děsně, protože nejsem žádný vesnický člověk. Můžete si představit, jak jsme Tom a já tady nápadní. Dívali se na nás jak na nějaké vetřelce, kteří jsou hrozní. Také ve škole to bylo hrozné. Musel jsem každé ráno vstávat o půl šesté, abych stihnul školní autobus do Wolmirstedt a o půl páté jsem byl teprve zase doma. Jak já jsem to nenáviděl. A potom zase ty samé obličeje ve škole. To byla ta nejhorší doba mého života.
VF: Jak učitelé reagovali na bratry Kaulitzovi?
B.K.: Do sedmé třídy jsme byli s Tomem stále spolu. Potom jsme byli za trest odděleni. To byla opravdová rána do obličeje, která mě velmi ovlivnila. Do té doby jsme opravdu dělali vše společně. Jsme jednovaječná dvojčata a jsme si strašně blízcí. Samozřejmě jsme se tomu bránili, ale učitelé si říkali, že nás nemohli snést kvůli našemu kecání. Nejsem ten, kdo se hlásí a potom tiše vypráví. Vždycky jsem křičel. Moje matka byly ve škole každý druhý den.
VF: Patřilo k Vašim specialitám popírání známek třídních prací, že když nebudou do nějaké doby vráceny, tak propadnou? Jak jste to věděl?
B.K.: Vždycky jsem věděl, že školu nepotřebuju, protože budu zpěvák. Protože mě učitelé tak nervovali, zabýval jsem se právem. Přesně jsem věděl, co smějí a co ne. Nesnášel jsem část učitelů. Někteří mi neřekli ´dobrý den´, protože jsem měl vlasy nahoře a nehty nalakované na černo. Mysleli si, že takhle do školy nemůžu chodit. Jeden mě nechtěl učit, protože vypadám tak jak vypadám. To byly řeči jako: "Ta hlava není jenom pro vkusné vlasy". Byl jsem anti žák.
VF: Jaké byly Vaše známky?
B.K.: Super. Měl jsem stále průměr 1,8. To učitele nejvíc štvalo.
VF: Uměli Vás učitelé zranit?
B.K.: Vůbec ne. Nebyl jsem žádný nemocný fanoušek nehtů. Byl jsem totálně samostatný. Když jsem ale tak přišel do školy, přesně jsem věděl, že se každý žák na mě dívá a učitelé o mě mluví. Vždycky jsem si to užíval. Chtěl jsem ale dopad s mým stylingem. Lidé měli o mě mluvit.
VF: Nedávno jsem ukončil přes internet školu. Jak důležité, je umět rozlišit omeletu od Hamleta?
B.K.: No jo, rozdíl by se měl už znát. Ale škola je vesměs příliš málo individuální. Na co se učit matiku, když vím, že ji nikdy nebudu v mém životě potřebovat? K hudbě jsem se odvolal v osmé třídě. V tom se na mě všichni dívali bez života. Ale učili jsme se tady jenom životopisy nějakých lidí - nulová inspirace. Měl jsem ve zpěvu vždycky špatné známky, protože jsem musel zpívat různé folkové písníčky. To byl horor!
VF: Je ve Vašem případě pravda, že hudba je lístek k úniku do světa?
B.K.: Ano. Pořád jsem myslil: Jenom pryč z tohoto bídného místa, kde každý zná každého! To nejhorší je pro mě jednotvárnost. Právě proto je pro mě Tokio Hotel to pravé. Každý den je jiný: nová města, noví lidé.
VF: Díky paparazzi a takovým lidem jste stále terčem pozorování. Je to pro Vás požadavek nebopravdivé splnění?
B.K.: Jako kluk jsem si představoval, že to, co dělám, bude natáčeno na kameru a posláno do světa. Chtěl jsem neomezenou pozornost. Dnes se můj sen splnil. Ale i přesto mě to štve.
VF: Bude pro Vás nějaký člověk tak důležitý jako Tom?
B.K.: Ne. Ten je opravdu na vrcholu. Nedovedu si život bez Toma představit. Nedá se vůbec popsat, jak jsme si blízcí. To je už něco nadpřirozeného. Máme ty samé myšlenky a často sníme o tom samém. Vlastně nepotřebujeme mezi sebou ani mluvit.
VF: Mnoho jednovaječných dvojčat pociťuje také svoje soužití jako utrpení a odvádí se vražednými scénami.
B.K.: Samozřejmě se mezi sebou také hádáme. A když, potom opravdu silně. Potom je to opravdu tak, že se začněme prát. Před rokem jsem se na hotelovém pokoji napadali židlemi. Ale není to vůbec tak, že si neodpouštíme. Třískou dveře, jeden zmizí a o deset minut později mezi sebou zase mluvíme.
Scary Child
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama