Magdalena D.Rettigová-životopis

30. dubna 2008 v 14:31
Magdalena Dobromila Rettigová 31.1.1785, Všeradice - 5.8.1845, Litomyšl
Fakt, že Češi dokázali protlačit do stovky největších Čechů, ať už jsou připomínky k podobným anketám oprávněné či ne, i Magdalenu Rettigovou, mě přivedl na myšlenku trochu zapátrat v zaprášených knihovnách a zjistit o ní trochu více, než jen to obehrané "vraž do toho".
Magdalena byla dcerou vrchnostenského purkrabího Františka Artmanna, který působil ve Všeradicích blízko Hostinic v berounském kraji, ale brzo po jejím narození se stal direktorem ve Stanicích u Prahy na panství hraběte Šporka. Toho by mohli znát milovníci zvěřiny, zavedl u nás do té doby neznámé parforsní hony a založil řád svatého Huberta.

Jako malá dívenka vyrůstala skoro osamocena, protože její sourozenci se nedožili dlouhého věku. I proto si ji matka velmi hleděla a na tehdejší dobu ji neobvykle brzy naučila psát i číst a to ve věku pěti let. Započaté vzdělání prohluboval i piarista P. Eugenikus Frank, bývalý vychovatel u hrabat Kouniců a Artmannův přítel, který rodinu často navštěvoval. Podařilo se mu u děvčete vypěstovat i tichou oddanost a silnou nábožnost, která Rettigovou pak provázela celým životem a přinutila ji sepsat modlitební knížku pro české dívky "Křesťanka důvěřující se v Boha". Její jedinou společnicí přiměřeného věku byla v té době jen dcera zdejšího myslivce a později dvě neprovdané dcery svobodné paní ze Sternthalu. Ale určitě to nebylo přátelství na stejné společenské úrovni, asi to bylo stejné jako obdiv Barunky ke slečně Hortenzii, jak ho popisuje ve své Babičce Božena Němcová.
Relativně klidný život rodičů i Magdaleny byl nečekaně přerušen v roce 1792, kdy František Artmann umírá a matka je nucená přesunout se s malým odbytným do Plzně a pak do Prahy. V Plzni Rettigová, vlastně stále ještě Artmannová, začala v deseti letech navštěvovat školu. Z Plzeňského období víme, že se velmi zajímala o četbu, ráda zapisovala všemožné příběhy vyslechnuté od "čeládky a prostého lidu venkovského", pilně studovala ve škole, kde ji zaujaly především biblické příběhy. To nebylo na tehdejší dobu nijak výjimečné, modlitební knížka nebo Bible byla často jediná kniha se kterou se česká dívka v celém svém životě setkala. Asi by bylo vhodné také připomenout, že mluvíme-li o nějakém sepisování, vše se dělo v německém jazyce. Magdalena, stejně jako všichni ostatní, byla vychována německy, mluvit i psát česky se naučila mnohem později.
Po přestěhování do Prahy, se její zájem o kulturu prohloubil a časté návštěvy divadla ji podnítili k sepsání několika dramat, například jedno s podivným názvem "Dřevěná tetička" pochází z této doby.
O svých 23 narozeninách se Magdalena provdává za právníka J. A. Sudiprava Rettiga, muže z poloněmecké rodiny, který se ale nadchl českým obrozeneckým hnutím, bože jak je tahle látka v hodinách češtiny dnes shodně nenáviděná!, probírá se tak zoufale nudně a dlouho, no…dál.. právě Rettigovi patří velký dík za to, že svou ženu nutil do českého jazyka. Chtěl, aby se doma mluvilo česky a Magdalena jako správně vychovaná dívka, se svému muži snažila vyhovět.
Proto, aby se jméno Rettigové dostalo do širokého povědomí a ona se rozhodla česky psát a dokonce i publikovat byly dva zlomové momenty.
Ten první se udál 26. července 1819, při oslavě jejich jmenin v Ústí nad Labem, kde její muž právě působil. Na oslavu se dostavili i manželé Korábovi. František Koráb byl dnes bychom to nazvali "ošetřujícím lékařem" paní Rettigové, která byla poměrně často a vlekle nemocná a se svoji manželkou byl navíc nadšeným českým vlastencem. Právě jejich údiv a úsměv nad zvláštní komoleninou češtiny a němčiny přinutil oslavenkyni vyhlásit, že za každé německé slovo, která od teď společnost použije se musí složit pokuta ve výši jednoho vídeňského groše. Současně bylo rozhodnuto, že se z vybraných peněz pořídí knihovna a paní Magdalena byla zvolena za knihovnici. Nevím kolik se nakonec vybralo, ale protože se koupilo dohromady na třicet knih, málo to určitě nebylo.
A protože jsme již zmínili, že Rettigová byla "tiše oddanou" ať už to znamená cokoliv, vzala svou novou funkci ve společenském životě vážně a všechny knížky nejprve sama přečetla, aby o nich mohla zasvěceně hovořit. A začala také pracovat na své psané češtině a došla tak daleko, že již v lednu 1820 sepsala provolání, které vybízelo české ženy a ústecké rodáky, kteří působili nebo studovali jinde, k pěstování českého jazyka i četbě českých knih. Sama opsala sto exemplářů a rozeslala ho po Čechách, Moravě a Vídni a náhle se tak dostala do kontaktu s mnoha známými vlastenci.
Řekne-li někdo A, měl by říci i B, a tak se musím zmínit o tom druhém zlomovém okamžiku. Ten nastal před rokem 1826, kdy se Magdalena Rettigová vypravila společně s chotí ústeckého lékárníka do Hradce Králové, aby pro knihovnu zakoupili u Jana Hostivíta Pospíšila, známého nakladatele a knihkupce, nějaké nové knihy. Pan nakladatel kvitoval s povděkem, že ženy mají zájem o českou literaturu, protože, už to asi nepřekvapí nikoho, byl českým vlastencem. Když se pak navíc dozvěděl, že paní Rettigová i píše a s úspěchem svoje práce předčítá, nabídl ji vydání jejich prací. V tom ho podporovali i pozdější děkan J. L. Ziegler a profesor V. Klím. Klicpera.

V Zieglerově "Dobroslavu" pak začali vycházet její práce a Pospíšil se stal na dlouhá léta jejím hlavním nakladatelem. Právě od něj pochází myšlenka na vydání nějakého většího svazku. A tak světlo světa spatřila v roce 1826 její nejslavnější a nejrozšířenější kniha "Domácí kuchařka", která ji zajistila trvající slávu, když už se na její jiné literární počiny, byť za jejího života hojně čtené, zapomnělo. Kromě receptů, pro některé současníky odsuzující českou kuchyni by bylo určitě zajímavé zjištění, jak málo prostoru je věnováno tučným masitým pokrmům, jsou zde různé rady pro začínající hospodyňky a manželky, ze kterých by dnešní dívky měli patrně emancipační záchvat zuřivosti.
V roce 1831 pro velký úspěch se kuchařka dočkává již druhého vydání a o dva roky později vychází i německy. Rettigová se pak soustředila právě na sepisování praktických knížek. Kromě stále doplňovaného vydání Domácí kuchařky to jsou:
- Kafíčko a vše co sladkého 100 předpisů atd. z roku 1843,
- Dobrá rada slovanským venkovankám, aneb pojednání, kterak by ony pokrmy prosté, laciné i chutné připravovali a tak se buď budoucí svou domácnost aneb pro službu cvičit mohly 1838
- Mladá hospodyňka v domácnosti, jak sobě počínati má, aby spokojenosti své i manželovy došla z roku 1840 a
- Pojednání o telecím mase, každému, komu se přejídáno věnováno.
Poslední uváděná knížka napovídá hodně o změnách stravovacích návycích. Jak často se dnes telecí maso objevuje v našem jídelníčku?
Poslední životní období Magdaleny Dobromili Rettigové je poznamenáno vážným úrazem, ze kterého se snad neměla už vzpamatovat, patrně šlo o ošklivě zlomenou ruku, ale jak se uvádí, díky proslulému ranhojiči na Hořičkách panu Pichovi se mohla po přestěhování do Litomyšle, svého posledního působiště, zase pustit do činorodé budovatelské činnosti.
Rettigová svého muže přežila jen něco jeden rok, zemřela 5. srpna 1845 a byla pohřbena na litomyšlském hřbitově. Z jejich jedenácti dětí do většího stáří dospěly jen tři a o dvou se dá napsat, že výrazně prosluly. Dcera Jindřiška Milina byla hudebně nadaná a později nastoupila pěveckou kariéru jako operní pěvkyni ve Stavovském divadle v Praze a potom v Mnichově. Syn Josef Ondřej Rettig se stal členem řádu piaristického a působil jako uznávaný profesor v Hustopeči na Moravě a pak v Nepomuku v Čechách.
Po její smrti se na ní, jak už to tak bývá, začalo pomalu zapomínat, ale v roce 1885 se v Litomyšli slaví centenario zrozenin Rettigové, je důstojně obnoven pomník a zdejší spolek žen a dívek dostává na starost jeho stálé udržování. Nemůžeme ani vynechat sepsání na tehdejší dobu velmi oblíbené veselohry Magdalena Dobromila Rettigová samotným Aloisem Jiráskem.
Do učebnic češtiny se ale Rettigová nedostala a když tak jen malou větou pod čarou. Ale její kuchařka prochází z generace na generaci se stále ohmatanější vazbou, někde už i bez ní a je zdrojem nápadů, ale i pobavení díky zapomenutému slohu ve kterém je napsána. V antikvariátech se zpravidla ani neohřeje a snadno nachází nového majitele. Všem, kteří mají to štěstí a vlastní ji závidím, protože já se s ní setkal jen na omezenou dobu a přál bych si ji jednou zařadit vedle své sbírky zažloutlých svazků K.V. Raise.
labuznik.com
Scary Childl


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama